Na minutku s geologem (Poslední střípky z radotínské mozaiky)
Radotín je doslova protkán historií.
Geologické fenomény jsou dodnes v kraji patrné. Kamkoliv se v okolí
Radotína vydáme, všude narazíme na nějaké lomy a skalky v lese. Cementárna, její historie, stejně tak jako kamenická činnost, k Radotínu
neodmyslitelně patří odnepaměti. Jednu ze zapomenutých památek máme přímo
v Radotíně na nádraží…
Lomy u Černé rokle, které ale nesloužily k těžbě
vápence na vápno, jsou dnes navštěvovány spíše sběrateli zkamenělin, než
historiky. Haldy, které vidíme po pravé straně ve svahu v lese u silnice
cestou do Kosoře, vznikly jako odpadní produkt
nevyužívaných deskovitě rozpadavých břidlic, které tvořily vrstvy mezi vápenci.
Právě tyto černé – tzv. lochkovské vápence
se zde ručně těžily. Díky jejich kostkovité odlučnosti a pevnosti byly
předurčené k výrobě dlažebních kostek – tzv. chodníkové mozaiky.
Nedaleko
Slivence, v lomech na Cikánce jsou odkryty červené tzv. slivenecké mramory. (Slovo mramor je ale
v tomto případě „nadužívané“, jde o kumulativní název leštěného kamene,
v tomto případě ale vápence. Mramor je geologicky vápenec, který prošel
teplotní a tlakovou přeměnou.) Nejvýznamnějším z
těchto „mramorů“ stále zůstává ten slivenecký. Lámat ho zde pravděpodobně začal
Řád křižovníků s červenou hvězdou, jemuž ves
Slivenec spolu s okolními pozemky od r. 1253 patřila. Lom
byl později pronajímán i různým pražským nebo místním kameníkům, až ho v roce 1923 prodali firmě Spojené pražské továrny na staviva (později Prastav),
která ho vlastnila až do znárodnění 1946. Poté lom vystřídal několik
vlastníků.
Rozšíření mozaikové dlažby v Praze souvisí především s
mimořádným rozvojem města ve druhé polovině 19. století. Vzhledem k nestejné
velikosti štípaných kostek a jejich nepravidelnému tvaru dovolovala štípaná mozaika provedení značně složitých
vzorů. Ty se však do současnosti zachovaly pouze výjimečně a často jen
ve fragmentech.
A právě takovým unikátem je zbytek mozaikové dlažby
v Radotíně na nádraží. Před prodejnou pečiva se nachází unikátní, cca 8 metrů dlouhá a cca 2,5 metru široká dlažba složená z červenavých sliveneckých a černých lochkovských dlažebních kostek. Málokdo
o ní ví a ještě méně lidí jí snad věnuje pozornost. Za tu ale rozhodně stojí!
Může totiž
pocházet z počátku minulého století a je dosud krásně dochovaná. Jedná se
o příklad dlažby štípané, kde pochozí plocha je již užíváním obroušena a
oleštěna. Samotné kostky jsou ohraničeny 10 bloky sliveneckého vápence o
rozměrech cca 90 x 60 cm.
Mozaika je vynikající kvality,
původní, ručně sekaná, velmi zdobného provedení hvězd s vloženým čtyřlístkem
evokujícím kříž v klasické barevné kombinaci červená - černá.
Zbytek mozaikové dlažby se nachází na nádraží v Praze-Radotíně
Foto: Mgr. Štěpán Rak
Poprvé se
však dnes ceněné malé mramorové kostky objevily jako součást chodníku spíše
náhodou. Legenda říká, že kdosi objednal mramorové trubky na vodu. Nikdy je ale
nepoužil, nechal je rozlámat na malé kostky a těmi si vydláždil chodník.
Z přednášek Ladislava Špačka z metodické publikace Národního
památkového ústavu Péče o památkově významné venkovní komunikace, která vyšla v
roce 2007, se dovídáme, že chodníková mozaika byla dvoubarevná, podle předem schválených
vzorů, které se většinou měnily na rozhraní domů. Existují ale i výjimky.
Podobné
dlažby jako máme v Radotíně jsou k vidění dokonce i např.
v Brandýse nad Labem, v Praze např. u Národní třídy, za pasáží
Platýz, na Starém Městě, od Emauz až k Vyšehradu, kde však byly za
minulého režimu zality asfaltem. Některé vzory byly dokonce navrženy Ministerstvem kultury jako památkově
chráněné, pražská mozaika je totiž originálem, který nemá jinde obdoby.
Ruční práce
dlaždičů je dnes mimořádně vzácná. Mistrů svého oboru stále ubývá. Učební obor
dlaždič skončil už před mnoha lety, protože o něj nebyl zájem. Dlaždičství
je těžká a navíc sezónní práce, ze které bolí záda a kolena. Každý
dlaždič denně položí průměrně sedm čtverečních metrů dlažby, každý metr tvoří
přibližně 250 kostiček. Kus po kusu je dlaždiči skládají do rámů, řádku po
řádce.
Pokud chcete obdivovat poslední
střípky radotínské mozaiky i vy, zajděte si na
nádraží v Radotíně a pokochejte se řemeslnou tvorbou dávných mistrů dlaždičů. Osobně jen doufám, že při chystaném projektu
rekultivace nádraží a Radotína bude právě tato dlažba zachráněna, neboť se
jedná o veliký unikát, kterého by byla věčná škoda.
Mgr. Štěpán Rak