"Prostě si to užívám," říká střihač Vladimír Barák
Radotínští sokolové pořádali 28. března akci, na které poprvé představili film o účasti české reprezentace na boxlakrosovém mistrovství světa v kanadském Halifaxu. Autorem asi půlhodinového snímku je střihač Vladimír Barák (*1964).
Jeho jméno naleznete v titulcích Hřebejkových filmů jako Pelíšky, Pupendo, Horem pádem, Kráska v nesnázích nebo Medvídek. Vladimír Barák, kterého přátelé oslovují „Měch“, se podílel na celé řadě krátkometrážních filmů, na dokumentu Ivan Kral Dancing Barefoot, televizních filmech Multicar Movie Show a Milan už jde, i na pořadech České televize: je jedním z hlavních tvůrců cyklů Bigbít a Česká soda. Má nominaci na Českého lva za Trojanovy Želary. Je absolventem FAMU. Vladimíra Baráka jsme se zeptali na pár otázek.
Vy jste z Radotína, nebo tu žijete?
Pocházím z Radotína, ale nežiju tady už od roku 1988, kdy jsem se oženil. Bydlím na Jižním Městě.
Docela paradox, vzhledem k lítým bojům mezi LCC Radotín a Jižním Městem.
Jsem rozpolcený… (směje se). Vlastně nejsem. Já fandím Radotínu. Jižňáku jsem nefandil nikdy, takže v tom se nic nezměnilo.
Váš bratr Jan je hlavním trenérem radotínského LCC, rodina se hodně věnuje sportu. Jaký je Váš vztah ke sportu? Hrajete lakros?
S tím jsem skončil, když jsem se oženil. Dneska už bych nepřežil ani minutu. Ale teď v sobotu nastoupím (29. března se hrál lakrosový turnaj veteránů, pozn. red.)., asi před pěti lety jsem jeden zápas hrál... Jinak občas chodím na fotbal, beachvolejbal nebo tak.
V Halifaxu jste natočil film o účasti českého týmu na loňském boxlakrosovém mistrovství světa. Půjčili Vám do ruky aspoň lakrosku?
Ne, hned by mě tam zabili. Nikdy bych se neodvážil.
Vaše profese je střihač...
Střihám filmy. Ty Hřebejkovy, to je moje zaměstnání. Jako koníček si i sám točím. Halifax je koníček.
Vždy, když se hovoří o filmu, mluví se o režisérovi, hercích nebo scénáristovi, ale už ne o střihači... Nezdá se Vám, že je tahle profese podceňována?
Mediálně ano, ale je to jediné zaměstnání, kde já si můžu dělat, co chci, kde chci, s kým chci, jak chci, za kolik chci. V podstatě jsem svým pánem, nemusím na nikoho čekat, nemám šéfa. Fakt, že sedím zavřený v kukani, nikdo o mně neví, je vlastně nakonec výhoda. Užívám si to. Když se jdu na jeden den podívat na natáčení, tak uteču, protože se tam nic neděje. Jenom se tam na někoho čeká. A já ve střižně na nikoho čekat nemusím.
Kdo má poslední slovo?
Režisér, ale musí se s ním umět zacházet.
Máte obrovskou možnost film hodně ovlivnit, zkazit anebo vylepšit?
Když je film dobrý, zkazit ho moc nemůžu. Mám větší možnost film zlepšit než zkazit.
Emília Vašáryová při natáčení Horem pádem řekla, že jen zásluhou střihače je její čeština tak dobrá…
Hmm, moje práce. Moje a Honzy (Jana Hřebejka, pozn. red.). No, to ani nevím, děkuju jí.
Kromě filmů jste pracoval i na České sodě. Co je hezčí práce?
Při „sodě“ jsme se víc nasmáli, ale rychle to uteklo, jeden díl hotový za tři dny. A nebylo to tak napínavé jako kutat se ve dvaceti hodinách materiálu...
Takže tíhnete víc k celovečerním filmům?
Asi jo. Ale tohle mě baví nejvíc (Halifax, pozn. red.). Natočit si to sám.
Musím chválit. Hodně emocionální. Jinak, na čem teď pracujete?
S režisérem Zelenkou jsem dodělal film Karamazovi. Premiéra by měla být někdy v dubnu. V květnu půjde do kin „U mě dobrý“. A s Hřebejkem budeme střihat snímek „Nestyda“, podle Vieweghových Povídek o manželství a sexu.
Děkuji za rozhovor.
Ptala se Jana Černá
Rozhovor s Vladimírem Barákem a mnoho dalších článků najdete v dubnovém čísle Novin Prahy 16 (vychází 15.4.2008).