Linda Vítová - triatlonový talent, který míří do olympijského Ria 2016
Působíte vizuálně velmi křehce, tipla bych Vás spíš právě na éterické akvabely, s nimiž jste začínala, než na triatlon...
Vyzrála jste v individualistku, nebo Vám chybí podpora "týmu"?
Kolektivnost byl možná i jeden z hlavních důvodů změny sportovního odvětví, vadilo mi spoléhat se na výkony jiných. Individualita mi určitě vyhovuje, i když převážně trénuji ve skupině.
Stále studujete?
Ano, třetí ročník jilemnického sportovního gymnázia, které mi poskytuje skvělé sportovní zázemí.
Proč Jilemnice a ne nějaké jiné české město, třeba Praha?
Ačkoliv jsou v Praze špičková sportoviště, skoro nikdo si neuvědomí, že mezi plaveckým bazénem, atletickým stadionem a cyklistickou dráhou se musí neustále přejíždět, což zabere denně minimálně dvě hodiny. V malém městě jako je Jilemnice jsou časové výdaje na cestu na bazén, do školy, na stadion pět minut. Tím se ušetří spousta času, který se dá využít dalším tréninkem, regenerací nebo studiem. Jilemnici vybral můj kouč, který sem přesunul celou tréninkovou skupinu i rodinu.
Jaký je Váš vztah k mužům? Nebojí se Vás kvůli tomu, že děláte triatlon?
Většinou se pohybuji v okruhu vrcholových sportovců (cyklistů, triatlonistů, atletů), kteří se rozhodně nebojí, nebo svůj strach mistrně skrývají (smích).
Jaké máte sportovní ambice? Slyšela jsem o Vašem snu, dá-li se to tak říct, o Olympijských hrách 2016...
V této sezóně (2012) bych se ráda ukázala na vrcholných triatlonových soutěžích (ME Izrael, MS Nový Zéland) a dále také na závodech seriálu Evropských pohárů. Do dalších let jsou ambice určitě ve světovém formátu. Čtyři roky do další Olympiády je dlouhá doba, může se stát cokoliv, ale pro tuto chvíli jsem rozhodnutá udělat vše proto, abych se her v roce 2016 v Riu zúčastnila (samozřejmě jako závodník).
Je triatlon ekonomicky náročný sport?
Troufám si tvrdit, že jde o jeden z ekonomicky nejnáročnějších sportů. Náklady na pronájmy sportovišť, specializovaní trenéři, špičkové vybavení na tři disciplíny, příprava v nadmořských výškách, doprava na závody… Momentálně žádné osobní sponzory nemám, takže dávám rodinnému rozpočtu docela zabrat.
Jak se triatlon jako sport v Čechách vyvíjí?
Dětí ho dělá mnoho, ačkoliv přímo základen je málo, asi jen Brno a Tábor. Myslím, že hlavní problém je v úpadku, který nastává většinou mezi 15. až 18. rokem. Do dospělé kategorie vydrží tak dva až tři závodníci na vrcholové úrovni. Jde zpravidla o výjimky, než aby šlo o zásluhu systému. Není to nejspíš chyba jen v triatlonu, ale celkově českého sportu, že není systém, který by tvořil závodníky. Ale oni sami si kolem sebe musí utvořit systém vlastní. Já, kdybych například neměla takovou podporu z domova a štěstí na trenéra, asi bych už vrcholově nesportovala. Neměla bych prostředky, ani zázemí. Určitě se tady ztrácí spousty talentovaných.
Přemýšlela jste už, do kolika let se sportu budete věnovat? Jaké jsou Vaše plány do budoucna po ukončení kariéry?
Uvidím, jestli se v několika nejbližších letech uchytím ve světové špičce a začnu si vydělávat. Kdyby se mi to podařilo, poté bych asi závodila, dokdy to půjde. Jinak určitě vystuduju nějakou vysokou školu nebo univerzitu v zahraničí, spoléhat na výdělek pouze sportem by bylo dost pošetilé.
Vaši rodiče bydlí v Radotíně, Vy sem asi taky občas zavítáte. Která místa tu máte ráda, jsou vůbec taková? Co se Vám tu líbí nebo nelíbí?
Ráda se domů do Radotína vracím, strávila jsem tady převážnou část mládí. Vždycky se mi líbilo okolí Berounky, kam chodím běhat. Letos jsem premiérově vyzkoušela Berounku na vlastní kůži pro trénink na volné vodě. V oblibě mám restauraci U Sokolovny, kam většinou při návštěvě domova zavítám. A námitky mám asi jen k tomu, že na semaforu u pizzerie se dost dlouho čeká na zelenou, takže při návratu z tréninku od řeky nebo ze stadionu tam vymrznu.
Děkuji za rozhovor,
Jana Hejrová