Jak vzpomíná Jiří Männchen na svá setkání s Jeho Svatostí dalajlamou?
Počátkem února uplynulo přesně dvacet let od chvíle, kdy Jeho Svatost dalajlama poprvé navštívil Prahu. Bylo to ve dnech 2. až 7. února 1990, tehdy přijel navštívit Václava Havla, který jej pozval na soukromou návštěvu. Už při první návštěvě jedné z nejuznávanějších osobností současného světa u nás se s ním seznámil radotínský rodák Jiří Männchen.
Jak k tomu došlo? (Tak zní první otázka rozhovoru, v němž se pan Männchen s námi podělil o své zážitky z chvil, v nichž se staral o Jeho Svatost dalajlamu.)
Pracoval jsem v té době v hotelu Jalta (tam jsem ostatně byl až do roku 2003, tedy bezmála 30 let). Jednoho dne nám zavolal nějaký John Bok a řekl, že volá z Hradu a že u nás bude bydlet tibetský dalajlama. Ředitel mu na to odvětil, že na legraci nemá čas a zavěsil. Pan Bok zavolal znovu, to už ředitel zvážněl, všechno si vyslechl – no a Jeho Svatost dalajlama u nás bydlel.
Já byl vyčleněný pro jeho osobní servis. Po celou dobu jeho pobytu v Praze jsem neopouštěl hotel, spal jsem o patro níž. Tehdy se celý hotel na pět dní vyklidil. Nebyl to zas až takový problém, v hotelu bydleli pouze čtyři lidé, bylo to mimo sezónu. Všem jsme vysvětlili situaci a zajistili jim náhradní ubytování.
Pro Jeho Svatost dalajlamu a jeho doprovod bylo vyčleněno šesté patro, které nepřetržitě hlídala ochranka. Přesto to bylo díky tomu, jací jsou, jiné, než by se u tak mimořádných hostů dalo čekat. To ostatně dokládá příhoda hned z první noci, kterou u nás strávili. Byl jsem vzbuzen, že prý volal nějaký anonym a nahlásil bombu v hotelu. Znovu se tedy prohlížel celý hotel, i když se důkladná prohlídka prováděla před příjezdem Jeho Svatosti. Nic se nenašlo, takže jsme dalajlámovu doprovodu nic neoznamovali. Přesto ráno přišel šéf jeho ochranky a ptal se, jestli opravdu byla nahlášená bomba ukrytá někde uvnitř. Byl jsem první na ráně a tak se zeptal mě, odpověděl jsem, že to zjistím, a honem telefonoval, co mám dělat. Nakonec jsme jim tedy řekli pravdu – a nic se nedělo, zůstali tam dál, jako by se nic nestalo.
Co přesně znamená „vyčleněn pro jeho servis“? O co jste se staral?
Musel jsem neustále sledovat podrobný rozpis jeho programu a přesně podle protokolu jemu a těm, kdo byli právě s ním, zajišťovat stravovací služby. To znamená být připravený ve chvíli, kdy přijede, přivézt na pokoj to, co si objednal, než odjížděl. Také jsem třeba hlídal, aby měl neustále na pokoji dvě konve horké vody. Hlavně ráno, on ji pije před meditací, kvůli níž vstává už ve čtyři hodiny. Po meditaci dostává na pokoj na půl šestou snídani. Snídal s nejbližšími dvěma mnichy, jeden z nich se o něho stará už padesát let.
Pro tři lidi se přiváží horké mléko, indické sypané čaje, vločky, banán nakrájený na kolečka, omeleta z bílků, houbová omeleta, ovoce nakrájené na plátky, kukuřičné lupínky, müsli, mozzarela, med a dva druhy džemů.
I obědy se mu vozily na pokoj, vlastně v hotelu jedl zásadně v soukromí, stále se stejnými společníky. To se pro ně připravují tři polévky: minestrone, tedy zeleninová, kuřecí a houbová, pak vždy bílá rýže, boloňské špagety s minimem masa, špagety se zeleninou, losos na grilu, dobře propečený biftek nakrájený na tenké plátky a jako dezert dort mimóza, který dalajláma opravdu miluje (chutná asi jako naše bábovka) a jí ji v poledne i večer.
Večer po páté je už zákaz vstupu na pokoj. Na tu hodinu se přiveze crostata (něco jako linecký koláč), croissanty, teplé a studené mléko a ovoce. On už večer v podstatě nejí.
V roce 2003 jsem skončil v hotelu Jalta, od té doby pracuji v hotelu Boscolo na Senovážném náměstí, tam byl Jeho Svatost dalajlama ubytovaný na přelomu listopadu a prosince 2008 a v září minulého roku.
Jak se to podařilo?
Byla to náhoda. Šel jsem v hotelu přes restauraci - u jednoho stolu seděly nějaká Italka se Slovenkou. Když jsem procházel kolem nich, ta Italka své společnici říkala: … a myslíte, že kdybych se zeptala třeba tohohle člověka, že by vůbec věděl, kdo je to dalajláma? Zastavil jsem se a řekl jí: „To jste se zrovna trefila.“ Vysvětlil jsem jí, jak a proč ho znám. Ona byla nadšená a volba dalajlamova ubytování padla opět na hotel, ve kterém jsem pracoval.
Je to i tím, že on má rád kolem sebe stálé lidi, například šéf jeho ochranky ho hlídal osmnáct let, teprve teď ho nahradil někdo jiný. Také se, když přijel k nám do hotelu, tak se v hale, kde bylo nastoupené vedení a část personálu, hned vrhl ke mně a srdečně se se mnou pozdravil. Ředitelka pak pronesla: „Proč mi nikdo neřekl, že se s ním Männchen zná?“
Co to pro Vás znamenalo, být v jeho blízkosti?
Když jsem tehdy byl v hotelu zavřený šest dní, úplně jsem zapomněl na čas, na všechny běžné problémy. Být s ním člověka tak neuvěřitelně nabíjí, je nekonečným zdrojem energie. Neustále se směje, za všechno je vděčný, za vše děkuje. A vtipkuje: třeba jsem přivezl vozík s obědem, on ukázal na růži: „Cos mi to sem dal, to mám jíst?“
Dostalo se mi i obrovské cti – jednou přišel po snídani jeden z mnichů s tím, že mám připravit stůl pro dvacet lidí. Když jsem pak dostal zasedací pořádek, v němž byl třeba tibetský velvyslanec při OSN – bylo tam i mé jméno. Seděl jsem tři místa od Jeho Svatosti dalajlamy! Připravili jsme tehdy tabuli a při zdi bufet. Dalajlama se k němu postavil, vzal naběračku a každému z nás, jak jsme tam stáli ve frontě, nalil polévku.
V roce 2002, když jsem byl na Fóru 2000, jsem si stoupl na chodbu, po níž měl on přijít do sálu. Chtěl jsem ho alespoň zahlédnout. A on mne zaregistroval, hned šel ke mně, sepjal ruce a pozdravil se se mnou. Kam se hne on, tam jde samozřejmě i jeho doprovod, takže nastal docela šum, s kým že se to Jeho Svatost dalajlama baví.
On vůbec vše dělá po svém. Jednou měl u sv. Václava pokládat věnec. Jenomže při namátkové kontrole policie našla u jednoho Jugoslávce ve sportovní tašce schovaný škorpion, samopal. Takže kolona, která přijela z Vodičkovy ulici a měla stavět u sochy, Václavské náměstí pouze objela a přijela rovnou k hotelu Jalta. Poslední den návštěvy jsem se díval z okna, čekal jsem na jejich návrat po tiskové konferenci a vidím, jak jedno auto zastavilo u Václava a kolem nastal zmatek, šéf ochranky mi pak říkal, že v tu chvíli zestárl o deset let: dalajlama se prostě rozhodl, že tam ten věnec dá.
Kdyby alespoň část lidí u nás měla v sobě tu disciplínu a duchovní sílu, jako on a lidé kolem něj, mohlo by to tu vypadat úplně jinak.
Ovlivnilo Vás setkání s ním, začal jste se třeba víc zajímat o myšlenky buddhismu?
Ne, to zrovna ne, ale dostal jsem od něho knížku „A human Approach to world peace“ a kathak (šálka užívaná při meditaci, pozn. red.) z tibetského hedvábí. Obojí nosím stále u sebe, to neopouštím.
Co na mne zapůsobilo, je to, jak celý jeho tým, ti, kdo ho obklopují, mají duchovno na prvním místě. Je z nich cítit úcta člověka k člověku. Mají hodnoty nastavené jinak, než jak to dnes běžně vidíte u nás.
