Jak to vidí Jan Matěj

Na adventním koncertu s otcem, Koruna 27.11.2011Fotograf, učitel, muzikant a astrolog oslaví 28. května 35. narozeniny. Nepůjde o žádný sjezd kamarádů z porodnice – ti všichni se totiž vejdou do jedné jediné osoby – Jana Matěje Raka, s nímž jsme mluvili nejen na toto téma:

Vzhledem k tomu, že tento rozhovor je myšlen tak trochu jako blahopřání – co vy byste si chtěl dát jako dárek k pětatřicátinám?
Vlastně ani žádné nápadité přání nemám: aby šly věci tak, jako dosud a když už jinak, tak lépe. Hlavně myslím na rodinu, aby všichni byli zdraví a spokojení, abychom vždycky nějak vyšli s penězi. Taková obyčejná přání, asi všem společná.

A profesionálně?
Ani tam bych to neviděl nějak zvlášť jinak: aby se mi to, co jsem začal, podařilo dokončit, a to, co dokončím, aby mělo úspěch, aby se práce vyplatila. Mám několik načatých věcí, které zatím nechci prozrazovat, protože jsou ve velice zárodečném stavu a ty bych si přál dotáhnout alespoň do nějakého obstojného konce.

V podzemí Koruny se otevřel nový klub, ideální místo pro příjemné koncerty. Chystá se tam nějaké vaše vystoupení?
Přímo na sólovém koncertu zatím domluveni nejsme, i když jsme s paní Radovou už mluvili. Ale v blízké době tam budu vystupovat jako host s Květou Krejčovou, radotínskou autorkou a mou dlouholetou kamarádkou. Sám jsem zvědavý, protože jsem v tom klubu ještě nebyl, a mám radost, že něco takového tady v Radotíně je. Protože kultura tu, aniž bych to měl někomu za zlé, byla přece jenom na druhé koleji a teď to vypadá docela nadějně.

Zopakujete lets loňskou Noc kostelů?
Rád bych, samozřejmě. Jestli dostanu zase pozvání, moc rád se zúčastním. (Letos se kostel sv. Petra a Pavla k akci Noc kostelů nepřipojí, již o týden dříve chastá Farní den na Chotči – pozn. red.)

Loni to mělo obrovský úspěch.
To jsem byl sám překvapený. Vystoupení tam bylo moc hezké, nejen proto, že bylo na den mých narozenin, ale samo prostředí radotínského kostela je krásné. A navíc mě překvapila velká návštěva.

Máte na ZUŠce, kde učíte, žáka, se kterým byste sám chtěl vystupovat?
V současné době učím především žáčky nižších ročníků. Nicméně mám jednu holčičku, Martinku Zmijanovou, ze které, pokud bude pracovat tak, jako doposud, bude určitě výborná muzikantka. A s takou je potom radost hrát.

Jak dlouho tu vlastně učíte?
Nevím přesně, myslím, že čtyři roky. Nastoupil jsem na záskok za kamarádku, která šla na mateřskou tehdy a pak ještě jednou, takže jsem tu už poměrně dlouho. Vlastně už mám nové žáky, z těch, které jsem od ní převzal, už všichni, až na jednoho nebo dva, skončili.

Jen mne zajímalo, jako často se mezi dětmi, které chodí do ZUŠky, objeví opravdu velký talent?
Talenty se objevují, ale větší potíž je v tom, co pak se svým nadáním dělají. Občas se nadané děti, tím myslím nadané nad průměr, objeví. Ale jen málokteré z nich je ochotné cvičit. Nedávno jsem se o tom bavil s několika svými kolegy a zjistili jsme takovou paradoxní věc: často je to nejhorší právě s hodně nadanými dětmi. Jsou zvyklé na to, že na co sáhnou, to jim jde, všechno rychle chápou a během měsíce, dvou udělají takový pokrok jako jiné děti třeba za rok. Jenomže pak dojdou k bodu, kdy už to samo nejde a musí začít cvičit, jsou u limitu, kterého lze dosáhnout bez práce a dál už to jde jen s prací. To je pro tyhle děti novinka a jen málokteré nich je ochotné to podstoupit. Většinou je zaujme něco jiného, co jim zase jde samo. Možná že to je také odpověď na to, proč je spousta dobrých muzikantů, ale jen málo těch opravdu nadprůměrných. To možná začíná už tady.

Vy sám se ale také věnujete úžasnému rozpětí věcí: fotografujete, píšete...
Tak bych to neviděl. Moje původní profese je fotografie, ale dneska už si ji udržuji jenom jako koníček. Já jsem se, ačkoli ještě nejsem žádný stařík, učil ještě fotografii klasické. A po jistou dobu jsem pracoval v novinách jako fotograf. I pro mé vrstevníky je dnes těžko představitelné, že jsem ještě vyvolával filmy a nosil fotky do redakce. Tuhle klasickou cestu jsem si ponechal. Zapomněl jsem se v nějakém starém čase a dnešní novoty mne nějak moc nelákají. Fotím pořád, fotím pro radost a jednou za rok mám s kamarády výstavu, na které ukazujeme, co se nám od minula podařilo.
S tím psaním... To je občas někde něco, ale to bych vážně nebral. Hlavní je teď muzika.

Ale sám si píšete i texty, máte autorskou desku...
Jsem písničkář, to je moje hlavní poloha. Paradoxem je, že ačkoliv sám to považuji z toho, co dělám, za nejdůležitější a na čem mi nejvíc záleží, podívám-li se na to optikou svého koncertního rozvrhu, zjišťuji, že většinou hraji jiný repertoár. Musím,  když to řeknu hloupě, vycházet vstříc trhu: přece jenom je větší zájem o muziku ověřenou. Takže hraji především Ježka, ale v poslední době se také dlouhým obloukem vracím ke klasice, se kterou jsem v dětství začínal, a upravuji si pro kytaru skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a v poslední době i třeba Johana Sebastiana Bacha. Což těžko mohu skloubit s vlastními písničkami, to by byl moc velký guláš.

Alespoň turné k desce jste měl?
Upřímně řečeno ne. K té předchozí, s Ježkovými skladbami, jsem toho najezdil, že už jsem to ani spočítat nedokázal. Tahle deska prošla takovým pomalým, nenápadným zrodem. Udělal jsem si jí pro radost. Protože jsem chtěl, bylo to něco, na čem mi záleželo a teď jsem rád, že už je to na světě. Ale až teď, když se na to ptáte, si uvědomuji, že žádná sláva, žádný speciální koncert k tomu nebyly. Třeba to ještě přijde.

Kde vlastně míváte výstavu fotografií?
V galerii Velryba. Pokud všechno dobře dopadne, měla by letos proběhnout zase, v srpnu nebo v září. Tentokrát to bude na téma dráhy. Totiž, my se už na FAMU smáli fotografům, kteří pořád tahají fotky ze šuplíku a třicet let vystavují to samé. Tak jsme si řekli, a dodržujeme to pořád, že vždy budeme vystavovat nově udělané snímky. Na téma, které si zvolíme. Pravda je, že sice na to máme rok, ale člověku se to nejdřív zdá daleko, pak má jiné starosti a tři, čtyři měsíce předem teprve začne něco dělat. Ale nakonec – nejlepší inspirací bývá termín.

A neuvažoval jste, že byste vystavil průřez minulými ročníky tady v Radotíně?
Uvažoval. Ale zatím jsem měl jiné starosti, uvidíme. Alespoň by mne to donutilo si to opucovat. Většinou ty fotky rozdám, takže bych je musel udělat znovu.

Máte i něco z Finska?
Ani ne. Když jsme odtamtud odjížděli, mně byly čtyři roky. Sice jsem se tam dvakrát vrátil, ale fotil jsem  si spíš pro sebe.
Vyznávám u focení úplně opačný postup. Dnes lidi pořád někam cestují, ale rychlost cestování úplně degradovala cestování samo. Chybí tomu ta cesta, je to start-cíl. Mezi tím nic, jen hodina v letadle. Dřív, když člověk cestoval, musel se sžívat s realitou kolem, dokázal si ji nějak prohlédnou, promyslet a ztotožnit se s tím. Poznával spoustu nových věcí, lidí, okolností, které dnes vlastně neexistují. Letiště jsou všechna stejná, všude se mluví anglicky a vlastně už to není cestování, ale koukání se na obrázky v reálu. Člověk vidí Tádž Mahal, popoletí dál, vidí pyramidy v Egyptě, pak si to uloží všechno na jedno CD a promítne doma kamarádům. Ale za starých dob cestování představovalo především cestu k sobě. Když čtete staré cestopisy, znamenalo to pro cestovatele vlastně introspekci, něco hledal a objevoval to prostřednictvím cesty.
Proto to, co fotím, fotím tady kolem. Z deseti fotek, které považuji za nejlepší, jsem jich devět udělat do sta, možná dvou set metrů kolem domu. A čím jsem dál, tím víc si uvědomuji, že to místo, situaci, okolnosti neznám. A tak prostě nefotím nebo jen tak pro sebe obrázky na památku. Ale kdybych jel do opravdové exotiky, asi bych si ani žádný foťák s sebou nebral. Vidět to na vlastní oči a mít z toho nějaký pocit je nesdělitelné. A nakonec zjišťuji, že když už někam dojedu (já jsem dost pecivál), zaujmou mne tam věci, které s tou danou zemí vůbec nesouvisí, které bych  zrovna tak mohl vyfotit tady.

V jednom článku jsem se dočetla, že byste se chtěl odstěhovat někam do přírody. Stále to trvá?
Ano.

Radotín vám nepřipadá dost v přírodě?
Kdepak, Radotín já miluji, kdybych ho neměl tak rád, už bych se odstěhoval dávno. Pokládám se za hrdého Radotíňáka, a i kdybych se odstěhoval na Mars, tak jím budu pořád. Pro mne je ta motivace jinde, moje největší záliba je koukání na hvězdy, amatérská astronomie. Musím říct, že v posledních dvaceti letech, kdy se tomu věnuji, stouplo světelné znečištění tohoto koutu Prahy v řádu stovek procent. Na začátku jsem mohl celkem slušně pozorovat už jen z louky nebo z pole u nás u Zděře, protože Praha svítila jen pouličními lampami, ale ne reklamami, i aut bylo podstatně míň. Auto vzdálené 10, 15 kilometrů znamená pro pozorování jemných mlhovin na obloze obrovské přesvícení. Každá reklama, každý kostel je dnes osvětlen směrem odspodu nahoru. A tyhle obrovské světelné toky se posílají do nebe. Všechna místa v Radotíně jsou dnes pro pozorování slabších objektů na obloze v podstatě úplně nepoužitelná. Musím jezdit až do Srbska, což je nejbližší místo, odkud je vidět hezky obloha. Tohle je moje hlavní motivace, zájem, který mně drží od dětství, a dnes už jsem přece jen línější, tak bych přece jen raděj otevřel nějaký domeček a měl tam ten dalekohled připravený. Ale myslím, že to hned tak nehrozí, takže v Radotíně budu dál.

Děkuji za rozhovor,

Vytisknout